His Voice (CZ)

Legendární japonská postava Ryuichi Sakamoto se v poslední době věnuje především boji za ochranu životního prostředí a hudebním spolupracím s muzikanty z nezávislé scény. Pa Davidu Sylvianovi, Carstenu Nicolaiovi (Alva Nato) a Christianu Fenneszovi je to aktuálně experimentální kytarista Christopher Willits, jeden z pilířů katalogu labelu 12k Taylora Deupree. Novinka Ocean Fire spojuje oba současné středobody Sakamoto-vy činnosti. Věnuje se přírodě a zároveň experimentuje v elektroakustických, ambientně laděných vodách. Kolaborace, jak už název alba napovídá, je zaostřena na moře, nikoli však na klidné zálivy zalité sluncem, ale spíše na moře coby neklidnou a nekonečnou masu vody; na živel v globálním pohledu statický, ale při pozornějším poslechu neuslále se proměňující a jedinečý. Album přináší rafinovanou hudbu, víž pod základní hlukovou slupkou slyšíme neustálé variance bludného klavíru a upravované linky Willisovy kytarové hry. Sedm kompozic představuje sedm pohledů na vlnící se podzimní masy vod v různých částech světa. Stejná, a přitom pokaždé jiná „show“, která pro jednoho může být akademickou nudou, pro druhého výjimečným dramatem, nikdy nekončícím přírodním divadlem.

V pátek 14. dubna loňského roku se v australském Melbourne sešla dvojice tamějších nezávislých projektů Solo Andata a Seaworthy (za nimiž přijel i zmíněný Taylor Deupree), aby zahrála v Northcote Social Club pro množstvím snad nepočetné, leč dobře připravené publikum. Jelikož se koncert i záznam z něj podařily, vydaná nahrávka na sebe nenechala dlouho čekat. Album Live In Melbourne načínají relativní nováčci – Solo Andata. Duo Paul Fiocco a Kane Ikin pracuje něco přes rok na virtuální bázi (Paul se přestěhoval z Perthu do švédského Stockholmu) a jeho muzicírováni probríhá pouze přes internet. Na koncertě však oba dokázali, že naživo jsou stejně přesvědčiví jako na deskäch. Laptopově glitchovitý základ komorní kompozice dobarvují zvuky nerozpoznatelných strunných nástrojů, bicích či kláves. Solo Andata se pohybují zhruba na polovině cesty mezi oběma ukázkami, které následují po jejich setu – mezi postrockovým sněním Seaworthy a digitálně zamrzlým královstvím Taylora Deupree. Právě postrocková australská trojka Seaworthy svou „dvacetiminutovkou” předkládá jasný důkaz že i bez rockové rytmiky, ba i bez tradičně vyklenutých melodií může být současný meditativni rock zajímaý. Jejich výstup je věnován experimentování s tématy předloňské desky Map In Hand. Kromě kytar dojde i na štěbetavé přírodní ftield recordings. Deupree svou ukázkou asi nikoho nepřekvapí přesto svou latku drží standardně vysoko. Jeho ambientně glitchovité zimní království je svět dlouhých tichých nocí, během nichž je slyšet sněžení a drobný praskot elektrických výbojů ve vzduchu. Dlouhý obzor, vyplňující rozlehlá sněhová pole, je ideálni kulisou pro Taylorovy magické hrátky. Pavel Zelinka